Dnes je mystický příběh o tom, jak nebezpečné je sbírat věci jiných lidí, bez ohledu na to, jak atraktivní se vám mohou zdát.
Nateovi bylo včera sedmadvacet. Toto datum skromně oslavila se svými přáteli v kavárně na centrálním náměstí města, kde se narodila a vyrostla.
Naty momentálně žádného mladíka neměla, s minulostí se rozešli doslova před měsícem po vzájemné dohodě a k žádnému novému vztahu zatím nedošlo. Dnes měla Naty první směnu a spěchala do práce v městské nemocnici, kde pracovala jako zdravotní sestra.
Jako vždy v půl sedmé odešla ze svého útulného bytu v na naši dobu docela upraveného vchodu a byla překvapená – nesvítilo světlo. V celém vchodu z nějakého důvodu nesvítila ani jedna žárovka. Nata se protivně zamračila, vytáhla mobil a rozsvítila baterku.
Nata si tedy posvítila baterkou na cestu, sestoupila bezpečně ze svého čtvrtého patra do prvního a chystala se otevřít dveře na ulici, když si všimla, že ve světle baterky pod jejíma nohama se něco lesklo. Namířila na toto místo baterku a ztuhla rozkoší a úžasem.
U jejích nohou ležel velmi krásný a zdá se, zlatý medailon. Nata to zvedla a zkusila se na to podívat zblízka. Jemná zlatá krajka orámovaná nebesky modrým kamenem neuvěřitelné krásy. Kámen se třpytil a vypadal velmi jako kočičí oko, ale ne tak docela. Někde v jeho hloubce se pod určitým úhlem objevil nejasný obrys lidského oka.
Nata byla fascinována krásou věci, kterou našla. A první touhou bylo přivlastnit si tuto věc ve stejnou chvíli, bezpodmínečně a bezohledně. Ale byla to velmi upřímná dívka a nedokázala to jen tak vzít a přivlastnit si to.
„Dneska po šichtě projdu celou verandu a najednou je tu pán,“ pomyslela si Nata, která protestovala proti rozchodu s medailonem.
Přesto se mi večer nechtělo projít všech pět pater své verandy nejen k místnímu opilci Lechovi, ale ani ke stařeně Věře Ivanovně.
Pokračování na další straně