Jmenuji se Míla. Můj manžel je Saša. Vzali jsme se před sedmi lety. Svatba byla nádherná a zábavná. Hosté nám upřímně přáli lásku, vzájemné porozumění a samozřejmě i děti. Také jsme se na ně hned po svatbě zaměřili.
Moje první těhotenství bylo neúspěšné, embryo přestalo růst, jak se říká „zamrzlo“. Bylo nám to moc líto a pokračovali jsme dále v našem úsilí. Ale znovu se všechno pokazilo.
Druhé těhotenství bylo ještě horší než první, bylo mimoděložní. A po operaci jsem si vyslechla strašlivý výrok − už nikdy nebudu moci mít děti.
To už byl náš zármutek obrovský. Oba jsme to se Sašou strašně prožívali. Začali jsme žít pro sebe, užívat si dobrých věcí. Ale teď už je nám třicet let. Máme vše, co potřebujeme: byt, chatu, dvě auta. Dvakrát ročně si dopřejeme cestu do zahraničí, avšak v našem životě je cítit jakási prázdnota…
Jako první začal o adopci mluvit Saša:
— Mílo, co kdybychom si vzali nějaké dítě z dětského domova? Všichni mají děti… a všichni mluví pouze o kočárcích, koloběžkách a kreslených filmech… také bych chtěl vychovávat děťátko…
— Sašo, také jsem o tom přemýšlela, ale nějak jsem se bála ti to navrhnout … A koho bys raději? Chlapce nebo holčičku?
— Mně je to jedno, ale raději bych asi holčičku, chtěl bych ji vychovávat jako princeznu!
— Dobrá. Souhlasím.
Začali jsme si vyřizovat papíry. Díky našim majetkovým poměrům jsme povolení k adopci dostali hodně rychle. A pak nastal slavnostní den, kdy jsme se šli podívat na děti do dětského domova. Nepomýšleli jsme na novorozence, to bychom čekali dlouho, ale starších děti tam bylo hodně.
článek pokračuje na další stránce…
xx_xx
Když jsme tam přišli, děti si hrály na dvoře. Stáli jsme v povzdálí a rozhlíželi jsme se. Vtom jsem ucítila, že mě někdo tahá za sukni. Když jsem se podívala dolů, uviděla jsem blonďatou dívku s legračními pihami. Mohly jí být tak tři nebo čtyři roky. Usmála se a zeptala se mě:
— Teto, nejsi náhodou moje maminka?
Srdce se mi téměř zastavilo. Vůbec jsem nevěděla, co bych měla odpovědět, ale z očí mi vytryskly zrádné slzy a z úst mi samovolně vyšla tato slova:
— Ano, moje drahá, my jsme sem přišli s tatínkem za tebou!
Saša vzal dítě do náruče a šli jsme k řediteli dětského domova. Jmenoval se Alexej Pavlovič. Když nás uviděl s touto malou dívku v náručí, odmítavě a s trochou lítosti zavrtěl hlavou a požádal vychovatele, aby si dítě vzal. Pak nás uvedl do své kanceláře, abychom si promluvili.
— Víte…ono je to trochu složitější…tato dívka není sama…
Hned jsem Alexeje Pavloviče přerušila:
— No a co, tak si vezmeme oba! Má ještě bratříčka?
— Ne, ne, má dvě sestry… Jsou to trojčata. Vezmete si je všechny?
Saša a já jsme jen zamrkali. Tři totožné princezny? To také existuje?
— To se jich zřekli rodiče?
— Jejich matka byla naše chovankyně. Byla ještě hodně mladá, když otěhotněla… A najednou se jí narodily tři děti a její organismus to nevydržel: děti se podařilo zachránit, ale ji nikoliv… Nikdo si je nevzal. Kdo potřebuje tři najednou? Ale rozdělit je prostě nemůžeme!
— My je chceme!
Řekl Saša přesvědčivě a postavil se.
— Pojďme, ukážete nám je všechny! Jak se jmenují?
Spěchali jsme za děvčátky. Okamžitě se k nám chovaly jako k vlastním, zahrnuly nás otázkami a vyprávěly nám své příběhy.
O pár dní později jsme si již v pěti jeli vybrat nový velký byt, protože pro naši, teď již mnohočetnou rodinu, jsme potřebovali hodně místa!