Každé dítě vyžaduje mnoho mateřské lásky. Dokonce vědci potvrdili, že dítě je ovlivněno při vývoji tím, jak moc se s ním matka mazlí a dotýká se ho.

Děti, kterým nechybí matčina pozornost a péče, rostou klidně, vyváženě, bez strachu z okolního světa a dokážou důvěřovat i ostatním lidem. V podvědomí si tím rozvíjejí důvěru i přesto, že ji ještě neumějí vyjádřit žádnými slovy.

V jednom ze sirotčinců došlo k pozoruhodné věci, kde je krásně vidět, jak jsou děti závislé na tom, jak se k ním chovají dospělí kolem nich.

Ti, kteří se zajímají o charitu, obvykle přinesou to, co je potřeba a v tichosti odejdou. Někteří lidé se však s dětmi dají do řeči a společně si alespoň chvilku hrají. Ale ne na příliš dlouho.
VĚTŠINU ČASU TRÁVÍ DĚTI Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ O SAMOTĚ NEBO S VYCHOVATELI A UČITELI.

Co se týče návštěv miminek a nejmenších dětiček, tak ty jsou jen velmi vzácné, protože ještě neumí mluvit ale přesto rozumí tomu, že je přišel někdo navštívit.

To je názor mnoha dospělých.

Pokračování na další straně

xx_xx

Jednoho dne do sirotčince přišel muž, který se rozhodl jít do oddělení s těmito malými dětičkami. Bylo tam asi sto postýlek a absolutní ticho.

TOTO TICHO HO POMĚRNĚ DOST VYSTRAŠILO, PROTOŽE MIMINKA NEVYDALI ANI JEDINÝ ZVUK.

Některé spali a jiné se jednoduše dívali před sebe. No žádné z nich nefňukalo, nic si neprosili a na nikoho nijak nevolali. Pro muže, který tam byl poprvé, to bylo poměrně nepřirozené.

Zdravotní sestřička mu vše vysvětlila: “Když k nám přijdou tyto děti, zpočátku silně pláčou. Avšak po několika hodinách, dnech a později i týdnech pláč přechází a utichá, protože vědí, že k nim nikdo kvůli pláči nepřijde ..”

Pláč
To je psychofyziologická reakce, která se projevuje ve většině případů jen u člověka.

U dospělých se pláč projevuje jako důsledek dlouhotrvajícího nervového napětí nebo jako reakce na krátkou, ale silnou duševní zkušenost. Děti svými slzami reflexně reagují na bolesti.

Pláč u dětí je také určitý způsob vyjadřování se – zvláštní jazyk komunikace. Ukazuje se, že děti, které skončí v dětském domově, nevědomky odmítají tento druh sebevyjádření.
Jsou přesvědčeny, že na jejich pláč jim nikdo neodpoví a proto je zbytečné křičet či plakat.

Pokračování na další straně

xx_xx

ANI PO UPLYNUTÍ 5 NEBO 30 MINUT K DÍTĚTI NIKDO NEPŘIJDE.

Pokud začne skotačit a mít vrtochy, není tam nikdo, kdo by ho uklidnil. Z tohoto důvodu si děti začnou rozvíjet zvyk mlčení.

Tento příběh je stejně smutný jako samotný fakt, že děti jsou dávány do dětských domovů.
Každá matka, která to čte, si okamžitě vezme do náruče své ratolesti, jen aby pocítili, že nejsou na tomto světě osamělé.

Těžko říci, jak dítě vnímá to, kdo se nachází v jeho blízkosti, ale určitě mnozí dáte za pravdu, že rodiče, či jiní blízcí lidé by měli být součástí jeho života, protože je to nezbytné pro fyzické i psychické zdraví a úspěšnou socializaci v budoucnosti.

Zdroj:mysmezeny.sk