Dokud je naše duše nemocná, děrovaná všemi možnými citovými deficity
a pancéřovaná pláty traumat, jsou naše kritéria výběru partnera odvozená od pocitů nedostatku, nebezpečí, nízké sebedůvěry.

Chceme zachraňovat nebo být zachraňováni. V zákoutích naší psychiky se krčí příšery starých mentálních bolestí a naše fyzické tělo je nemocné, tloustne nebo nepřirozeně hubne, chřadne. Jak je známo, čím více potlačené bolesti v nevědomí, tím horší je fyzické zdraví. Pocity, které dítě nechtělo mít, které byly nezvládnutelné způsobily, že se osobnost rozpojila, tělo se sevřelo a překrylo nežádoucí obsah. Jakmile si v terapii člověk své původní emoce, mentální bolest, připustí, fyzické tělo se začíná uzdravovat..

Po právě proběhlém kurzu mi jedna žena řekla: Mohla jsi ještě víc připomínat a vracet nás k tomu, že všechny naše zdejší vazby a pocity jsou jen vykopávky starých interakcí s rodiči… Měla pravdu

Připomínala jsem to každý den dvakrát třikrát, což se zdá dost, ale je to málo
Nechceme to vědět, stále zapomínáme. Trpíme neuvěřitelnou amnézií, když znovu a znovu ukazujeme prstem na druhého a říkáme: Ty jsi na vině, kvůli tobě si cítím mizerně..

Zdravému člověku (tj. tomu, který nemá v oblasti dané interakce dětské zranění)
nezpůsobíte bolest. Zdravý dospělý není nitkou automatické reakce propojen s dětským světem bezmoci. Má alternativy, možnosti, v životě je dostatečně rozkročen,
není dětsky závislý na jediném zdroji (sebeobrazu či fyzického přežití)

Naopak, pokud ťuknete do oblasti zranění traumatizovaného člověka (slovem, přehlížením, „křivdou“, rozchodem…), spustí se mocná reakce, vlna za vlnou pocitů a reakcí, které ve skutečnosti patří jeho rodičům, s nimiž si svého partnera plete..

Nikdo mi v běžných mezilidských situacích nemůže způsobit velkou bolest, velký strach
Ty bolesti jsou velmi staré a jen situačně ožily. A proto žádné z našich obran nejsou opodstatněné – Strach, útěk, tvrdost, fóbie, tvrdě prosazované principy
(vyžadování čehokoliv v emoci hněvu, netrpělivosti…) – to všechno nás má chránit před nebezpečím, které neexistuje. Jediné, čeho docílíme, jsou boje a omezení života,
prostoru pro život, jemnosti.

Proto mým jediným kritériem pro výběr partnera je srozumění potenciálního partnera s principem, že všechny emoce jsou jeho a vůle žít v pravdě „Cítím se teď mizerně, takže je to moje… na chvíli se vzdálím, vysvětlím později…“

Jsme jako Jeníček s Mařenkou v černém lese. Bojíme se, ale přesto, právě proto
se potřebujeme držet za ruku, spolupracovat. Ten temný les, temnota, nepřichází zvenku,
je uvnitř nás. Přijímejme svou temnotu.

Držme se za ruce a s pokorou kráčejme v pravdě, která je očistná a vrací našim srdcím průzračnost. Každá hádka, která nezačala, každé přiznání se ke svým démonům zažehne jedno nové světýlko a srdce vašeho partnera přijde blíž.

autor: Iveta Havlová