Někdy je pro nás absolutně nejtěžší vyjádřit své skutečné pocity – jsme mistři skrývání a volíme raději demonstrativní způsoby řešení. Když od druhých necítíme docenění a lásku, začneme utíkat – tím krachuje velká část vztahů.
Je tu něco nevyřčeného, něco zraňujícího – ať už je to zraněné ego, které se zlobí, že nedostalo to, co chtělo, nebo vnitřní dítě, které se potřebuje cítit přijímané, milované a chtěné. Říct, jak to cítím, je odhalující, zraňující a ukazuje nás v naprosté nahotě, oddanosti a nevinnosti.
Přiznat se, že i když stojím se zabaleným kufrem a chystám se demonstrativně odejít, chci jen, aby mě někdo ZASTAVIL – chytil za ruku, objal a miloval. Láska by to dokázala, ale strach je někdy silnější. Strach říct, co skutečně cítím, strach, že přiznám svou slabost, lítost i smutek, strach, že tím vyjádřím, že jsem zranitelný.
Tam někde v dálce ztrácíme nevinnost dítěte, co objímalo klidně celý neznámý svět. Tam někde v minulosti je něco, co nám zavřelo ústa, i když se nám chtělo křičet. Něco, co nám zastavilo ruce připravené k objímání. Něco, co zradilo naší důvěru v lásku.
Tohle zraněné místo dnes touží po objevení, pochopení, uvědomění a lásce. Touží povolit ruce a obejmout, otevřít ústa a říct nahlas, jak to cítím – tehdy i dnes, touží důvěřovat, milovat naplno. NIKDY NENÍ POZDĚ.
Důvěra je základní stavební kámen života, který jde v proudu. Důvěra je schopnost se položit a nechat se unášet.
Důvěra je ženskost, která se otevírá lásce a přijímá lásku.
Důvěra je mužství, které ví, že dojde k cíli.
Miluj. Miluj proces. Miluj sebe v procesu.