Od konce poslední světové války uplynulo již mnoho času, ale někteří lidé stále nacházejí něco, co přímo souvisí s těmito strašnými časy.
Čtvrtstoletí po válce byl v hlubokém lese nalezen tank, zarostlý do země s dobře viditelným taktickým číslem 12. Okna byla zadřená, v bocích byl průstřel. Když tank otevřeli, našli na místě řidiče ostatky mladého nadporučíka tankisty.
Měl revolver s jedním nábojem a pouzdro na mapy, kde měl fotku své přítelkyně a neodeslané dopisy.
25. října 1941.
„Ahoj, moje Varjo! Ne, nesetkáme se. Včera, v poledne jsme půl dne bojovali s hitlerovskými jednotkami. Fašistický náboj nám prostřelil boční pancéřování a vybuchl uvnitř. Než jsem zavezl tank do lesa, Vasilij zemřel.
Moje zranění je vážné. Pohřbil jsem Vasilije Orlova v březovém háji. Bylo v něm světlo. Vasilij zemřel, aniž by mi řekl jediné slovo, nic neřekl také své krásné Zoje ani bělovlasé Mášence, která vypadala jako kvítky pampelišky.
Tak jsem zůstal ze tří tankistů jediný. V podvečer jsem vjel do lesa. Noc jsem strávil v agónii, ztratil jsem spoustu krve. Teď, z nějakého důvodu, bolest, která mi spaluje celou hruď, ustupuje a mám klid na duši.
článek pokračuje na další stránce…
xx_xx
Je škoda, že jsme neudělali víc. Ale udělali jsme všechno, co jsme mohli. Naši kamarádi teď budou pronásledovat nepřítele, který nesmí chodit po našich polích a lesích.
Nikdy bych neprožil takový život, kdyby nebyl tebe, Varjo. Vždy jsi mi pomohla: v Chalchyn Golu i tady. Je to přeci tak, kdo miluje, je i laskavější k lidem.
Děkuji ti, moje drahá! Člověk stárne, ale obloha je pořád mladá, stejně jako tvoje oči, do kterých se mohu jen dívat a obdivovat. Nikdy nezestárnou ani nevyblednou.
Uplyne nějaká doba, lidé si vyléčí rány, budou stavět nová města, vyrostou nové zahrady. Přijde další život, budou se zpívat jiné písně. Ale nikdy nezapomeňte na píseň o nás, o třech tankistech. Ty budeš mít ještě krásné děti, budeš ještě milovat…
A jsem rád, že vás mohu s velkou láskou opustit.“
Tvůj Ivan Kolosov